"Bella Luna Diamante se dokáží naprosto rozplynout v poslechovém prostoru a vystavět velkou panoramatickou hudební scénu. Fantasticky si poradí s tím, jak dokonale rozvinout a zase sbalit zvuk směrem k posluchačovým uším, a jsou mistry v budování aury, která obklopuje doznívající rezonance každého živého instrumentu..."

Krása má jméno...

Markus Duevel vyrukoval se svou první reprosoustavou v roce 1997. Jupiter, jak se futuristicky vyhlížející reproduktor jmenoval, se dnes již nevyrábí, znamenal ale začátek postupného vylepšování základního stavebního kamene firmy: všesměrového vyzařování. Bella Luna Diamante zaujímá jednu z čelních pozic katalogu Duevel a na toto místo se postupně vypracovávala od roku 1998, kdy měla premiéru prvotní Bella Luna, která do omnipoláru vnesla další neobvyklý prvek: důmyslně konstruovanou všesměrovou hornu.

V červenci 2009 Audiodrom publikoval nadšenou recenzi malých omnipolárních Mirage Omni 150. Odstavec, nadepsaný trefně Lépe, než být na povrchu, je se ponořit, vystihuje efekt, který všesměrové vyzařování do poslechu hudby přináší. Neškodí si vypíchnout některé citace, aby měl čtenář představu, co může čekat:

Pokud je špičkové stereo srovnatelně s vizuálním zážitkem ve špičkovém kině, potom poslech [Mirage] je jako film ve 3D sledovaný speciálními brýlemi. Do zvuku se prostě ponoříte, hudba vás obklopí, pulsuje a žije všude kolem, prostě jen existuje a nepřipomíná reprodukci (v rámci možností, pochopitelně). Stisknutím PLAY nebo spuštěním gramofonové přenosky soustavy s prvními tóny zmizí. A zmizí naprosto dokonale, se zavřenýma očima nemáte nejmenší šanci zjistit, kde se vlastně nacházejí. Takové zmizení umí jen asi tak každá desátá [konvenční] reprosoustava, která se mi dostává do ruky, a to ještě ne tak dokonale.
Prostor je naprosto fantastický. Zvukové kouzlo se hrozně špatně popisuje, protože v tomto případě selhávají klasická vodítka. V laterální rovině se muzikanti rozloží do šířky bez ohledu na to, kde reproduktory stojí, limitující jsou v tomto ohledu pouze zdi místnosti. Podobně se to děje i v předozadním směru. Tohle umí i jiné dobré soustavy, nicméně tady je něco navíc, něco, co spíš cítíte, něco, co vás udržuje uprostřed děje.

Duevel Bella Luna Diamante výše popsaný zážitek posouvá a další velký kus dál. Má bezprecedentní výškový zářič, neobvyklý design středobasové jednotky a  zcela jinou interakci s poslechovým prostorem. Co to znamená pro posluchače? Rychlost, celopásmovou frekvenční vyrovnanost a možnost posadit se, kam se mu zlíbí. Sweetspot je totiž prakticky všude.

Design středobasové jednotky

Bella Luna Diamante jsou dvoupásmové v jakémsi hybridním uspořádání. V několika málo posledních letech se výrobci špičkových reprosoustav orientovali na konstrukci velkoobjemových skříní systémem ´monitor, posazený na samostatný subwoofer´. Takto fungují všechna velká jména audiobyznysu, od Wilson Audio přes YG Acoustics až k Bowers & Wilkins nebo JMlab Focal. Důvod je zřejmý – maximální mechanické a akustické oddělení obou (popřípadě všech tří) pásem pro minimalizaci vzájemného ovlivňování. U Duevel to tak jednoduché není.

Objemná spodní skříň s efektními diamantovými fazetami je sice samostatná, leč nepracuje v ní basová jednotka, ale carbonem vyztužená 22cm membrána středobasového reproduktoru, vyzařující nahoru. Skříň je napojena svými zkosenými segmenty na podstavec a zvnějšku se jeví jako uzavřená. Výrobce do ní totiž lišácky ukryl basové porty, a to hned čtyři – najdete je v rozích jako štěrbiny, směřující směrem dolů k podstavci. Na jednom ze zkosení jsou jednoduché reproterminály.

Nejcharakterističtějším rysem reprosoustav je ale bezpochyby velký deflektor, který „přistává“ na mase středobasové sekce jako UFO.

Bezprecedentní výškový zářič

Ve skutečnosti UFO jen tak nepřistává, ale je uchyceno čtyřmi vzpěrami v rozích. Velký, z mnohavrstvé překližky vysoustružený sendvič dvojdisku plní hned několik úloh současně:

Nese v sobě výškový měnič, v případě Bella Luna Diamante je to titanová 44mm membrána (konus) s nomexovou cívkou a neodymiovými magnety, zasazená tak, aby vyzařovala dolů.

Funguje jako hornový zvukovod, rozvádějící akustickou energii uvnitř uloženým symetrickým kanálem po celém obvodu dvojdisku, s cílem dosáhnout vyzařování 360° v horizontální rovině.

Spodní část disku, tedy ta, kudy by měly vystupovat ven bytosti z jiné planety, pracuje jako deflektor pro středobasovou jednotku. Energie přicházející zespodu je tak opět rovnoměrně vyvedena v 360° úhlu do stran.

Bella Luna Diamante zachází s vyzařováním striktně symetricky kolem rotační osy. Ani jeden ze zdrojů zvuku nepracuje směrem k nebo od posluchače, všechno nám hezky směřuje buď dolů (basreflexy a výškový měnič) nebo nahoru (středobasový měnič). Kdyby neměla ozvučnice tvar diamantu, ale válce, byla by zcela rotačním útvarem, podobně jako třeba váza.

Citlivost horny je značná (přes 110dB), takže ji výrobce koriguje vnitřním tlumením – celá soustava má deklarovanou citlivost 91 dB. Spolu s nominální impedancí 6 ohm tak jde o systém, se kterým nemají problém ani výkonově slabší zesilovače, lampy nevyjímaje.

Diskutovat o napojení jednotlivých pásem na sebe v případě Duevel postrádá jakýkoli smysl. Nic takového tu totiž není. Výšky přecházejí ve středy a ty v basy naprosto samozřejmě, neexistuje tu – minimálně pro ucho - něco jako dělící kmitočet. Totálně hladká spojitost od deklarovaných 40Hz až po horních 23kHz.

Interakce s prostorem

Způsob, jakým dochází k šíření zvuku od zdroje směrem k posluchači, je to, co děla omnipolární reproduktory zajímavým. Prostorovost je dokonalá, nepřehnaná, v reálných měřítcích a nemění se, ani když se posunete doprava či doleva, klidně i o metr. Zvuková scéna zůstává frekvenčně i prostorově stabilní, dokonce i když vstanete – tím se nemůže pochlubit žádná konvenční reprosoustava.

Pochopitelně i Duevel ocení, když jej neutopíte v rohu – tady to ani není možné, protože jinak prakticky blokujete všesměrové vyzařování a koledujete si o malér. Je potřeba dbát i o to, aby vzdálenost k zadní stěně byla jiná, než vzdálenost k bočním stěnám, ideálně tak o třetinu. Pokud by mezi reprosoustavou a obklopujícími stěnami vznikl čtverec, odrazy se poodčítají a posčítají a rozvlní se frekvenční charakteristika.

Co mě překvapilo, byl způsob, jakým Bella Luna Diamante reagovaly na natočení. Soustava je symetrická okolo svislé osy, takže natočení by teoreticky nemělo mít téměř žádný vliv. Kupodivu ale má, a to docela významný. Přičítám to čtyřnásobným štěrbinám basreflexových portů, které se v některých vzájemných konstelacích bezvadně doplňují, v jiných spolu bojují. V daných poslechových podmínkách se nejlépe osvědčilo paralelní postavení obou skříní; nejhůře dopadlo natočení způsobem, kdy hrany spodní ozvučnice směřovaly na posluchače, nebo když se reprosoustava natočila čelem k posluchači, tak jak jsme zvyklí u běžných reproduktorů. Ze zvuku zmizela samozřejmost, bas rozpliznul a středy začaly být ploché a vytržené ze zbytku.

Pro účely této recenze byly Bella Luna Diamante krmeny kompletní sestavou Van Medevoort: CD transport CT460 a DAC DA466, propojené datovým Q-linkem, stereo koncový zesilovač PA462 a předzesilovač Audiofederation by Van Medevoort AF PPXLR. Propojovací kabely kompletní řada Actinote Sonata, síťové standardní, nevýkonové komponenty připojené k IsoTek Aquarius.

Krása má jméno Duevel

Díky všemu výše popsanému vykazuje reprodukce a la Duevel oproti dopředu vyzařujícím reprosoustavám zásadní změnu: nemáte pocit, že se na vás zvuk hrne.

Zatímco u konvenčních reproduktorů by se dalo s trochou nadsázky použít k popisu toho, jak hudba putuje k posluchači, slovo vyplivnutí,  u Bella Luna Diamante bych ho nahradil slovem rozvíjení.

Zatímco u konvenčních reproduktorů se poslech stává audiofilním zážitkem, kdy posluchač nadšeně hltá každý detail a barvu, kterou na něj soustavy chrlí, u Bella Luna Diamante se prostě posadíte, ztlumíte světlo, zavřete oči a na hodinu dvě zcela zmizíte ze světa.

Zatímco u konvenčních reproduktorů fascinovaně sedíte v bodu, kde je zvukový obraz precizní a prostor dokonalý, u Bella Luna Diamante je zvukový obraz precizní a prostor dokonalý všude.

Pojďme se podívat na pár příkladů. Na labelu Decca se dva roky zpět objevil debut houslistky Nicoly Benedetti Italia (47643 42), představující Vivaldiho skladby se Skotským komorním orchestrem, nahrané v  Usher Hall, a Tartiniho miniatury, pořízené v londýnských Air Studios.

Už úvodní první šťouch smyčcem v Concerto in D-major, RV 208 pošle do místnosti rozlehlou a reverberantní ambienci nádherného edinburghského koncertního sálu, s dokonalou dynamikou smyčce na strunách. Zvuk, který, přestože hra pokračuje, doslova rozkvétá v poslechové místnosti, jako něco živého, co jsme si prostřednictvím nahrávky přinesli domů. Témbr houslí je hedvábný, sladce konejšivý a podmanivý jako opium. U mnoha ´sladce´hrajících reprosoustav je medová prezentace daní za značnou míru zkreslení, generovaných měniči nebo rezonancemi kabinetů. Tento typ zkreslení pak zahaluje důležitý mikrodetail a způsobuje, že všechny nahrávky hrají jedna jako druhá. Toto není takový případ. Opium Duevelu nevzniká v reprosoustavě, která je transparentní a dynamická v makro i mikro měřítku – je to důsledek toho, že se na tvorbě tónu v uších posluchače významnou měrou podílí i akustika poslechového prostoru. Striktně vzato, podle měřítek hi-fi, je to špatně – nechceme přece, aby se prostor na nahrávce jakkoli podepisoval, ne? Vtip je v tom, že takových poslechových prostorů je jako šafránu a i ty nejlepší stejně alespoň minimální otisk na reprodukované hudbě vždy zanechají. Neměřeno měřítky hi-fi, je místnost (koncertní síň, hala) významným spolutvůrcem živého zvuku. Pokud odrazy chybí, je obraz plochý a nezáživný – a na rovinu, málokterá populární nahrávka neobsahuje uměle přimíchaný dozvuk. Z tohoto pohledu je způsob vytváření poslechového zážitku u Bella Luna Diamante správný.

Zdůvodňovat si to můžeme jak chceme, ale pokud uši říkají „je to krása, nesmíš to vypnout“, nezbývá než kapitulovat. A s Duevel to opravdu krása je. A víte co je ještě lepší? Že když letmo přeskočím na stejném CD z tracku, pořízeného v koncertní síni, na track, pořízený ve studiu, jako je Tartiniho sonáta in G moll Devil´s Trill (Le trille du diable), je to okamžitě slyšet. Sušší akustika studia smaže velkou část odrazů, housle se zaostří, více střílejí směrem k posluchači a celkový obraz je kompaktnější, přesně jako to má být. Jinými slovy, Bella Luna Diamante jsou daleky toho, aby nám předkládaly vymyšlené zvukomalby – přehrají nám záznam přesně tak, jako je na disku, pouze při své interpretaci zohlední přirozenou difuzi zvukových vln v poslechovém prostoru.

Další zajímavou záležitostí je v případě Duevel bas. Nejprve si jej ani nevšimnete. No dobře, říkáte si, nejspíš ho tam moc nebude. Pak šoupnete do přehrávače rockovou věc a potvrdí se vám to – basu pomálu. Fajn. Pak sáhnete po dobře nahraném basovém materiálu, jako je elektrická basa v Rush Street Richarda Marxe (Capitol, CDP 7 95874 2) nebo ansámblu Kodo (Natural Bass Vol.1, Stereoplay) a reprodukce vás zcela uzemní. Baskytara je bezvadně konturovaná a důrazná a velké bubny mají schopnost zajet do dostatečných hloubek, aby byly jejich vibrace cítit až na ulici. Postupně zjišťujete, že Bella Luna Diamante jsou na dynamiku citlivé reprosoustavy – je-li nahrávka dynamicky plochá, je i přenášené spektrum ploché a zvuky na spodních oktávách se v něm utopí. Je-li programový materiál dostatečně kvalitní, může Duevel rozkvést a plně se projeví jeho schopnost zahrát naplno s fantastickou spojitostí mezi jednotlivými frekvenčními pásmy.

Integrace spodních oktáv je příkladná a je vidět, že si Duevel s nastavení basreflexových štěrbin opravdu vyhrál. Náročné nahrávky, jako je ansámbl Harry Jamese (Sheffield Lab, 10057-2-G, UltraMatrix Processing), jsou spektrálně bohaté a vzrušením zamrazí až na zádech. Menší nevýhodou pro basové fanatiky je, že středobasový reproduktor pracuje do poměrně velké polootevřené ozvučnice, vyzařuje nahoru a musí zvládat značný pásmový rozsah. Tam, kde je basso continuo v koncertech klasické hudby zcela bezchybné, u kopáku chybí explozivní razance nástupu. Z hlediska objemu a váhy je bas výborný, přál bych si ale, aby jeho tranzient byl dramatičtější.

Zcela jiný zážitek

Reprosoustavy Duevel Bella Luna Diamante jsou určeny všem těm, kdo milují hudební krásu, estetiku a přirozenost. Z pohledu reprodukce klasické a akustické hudby se bez debat řadí k pomyslné špičce reprosoustav, které si s těmito žánry poradí s maximální věrností. Dokáží se naprosto rozplynout v poslechovém prostoru, vystavět velkou panoramatickou hudební scénu a fantasticky si poradí s tím, jak dokonale rozvinout a zase sbalit zvuk směrem k posluchačovým uším. Jsou mistry v tom, co Luxman nazývá afterglow, tedy pozvolné zanikání tónu do úplného ticha, v té auře, která obklopuje doznívající rezonance každého živého instrumentu.

Vzhledem k principu, na kterém pracují, nemá příliš smysl je porovnávat s existující konkurencí v dané cenové kategorii. Za zhruba 8,000 € (podle provedení) si můžete koupit skvělé a univerzální  Usher CP- 8571 Diamond DMD, ultraprecizní GamuT M'inenT M5 nebo vizuálně efektní Sonus Faber Olympica II – žádná z uvedených reprosoustav vám ale nenabídne srovnatelný poslechový zážitek, srovnatelné zvukové pole, které vás doslova a do písmene absorbuje. V tomto jsou Duevel Bella Luna Diamante králem a stojí ve vlastní kategorii.

Kontakt: AudioRanny, Praha, tel. +420 777 003 134

© Copyright - text:  Audiodrom